Den naruby aneb jak se slavil Den učitelů na Vítězné
Z hodin dějepisu všichni dobře víme, že 28. března roku 1592 se kdesi na jihovýchodní Moravě (místo narození není přesně známo) narodil Jan Ámos Komenský, velký český myslitel, filosof, spisovatel, ale především pedagog, jehož výukové postupy zůstávají platné i v dnešní moderní digitální době.
Vzpomínám na dobu svých školních let, kdy jsme v tento den obíhali své milované i méně oblíbené kantory s kytičkou bledulí nebo sasanek, abychom jim popřáli co nejlépe prožitý Den učitelů. Pravda, ne vždy to bylo jen z pohnutek bohulibých, mnohokrát šlo i o to oddálit zkoušení, diktát či prověrku z matematiky. Avšak nikdy jsme nezapomněli.
Doba se změnila. Děti si sotva vzpomenou, že učitelé na počest výše zmíněného slavného Čecha, kterému se za jeho pedagogické působení v mnoha zemích Evropy začalo říkat Učitel národů, slaví svůj svátek. Nu co, jejich chyba. Možná bychom i my, jejich dnešní učitelé, byli ochotni za podání ruky a přání všeho dobrého k nějakým drobným ústupkům či odkladům.
Letos nám to nedalo a rozhodli jsme se dětem maličko napovědět. Oznámili jsme jim, že prostě 28. března neučíme. Z radosti, že bude volný den, jsme však naše žáky obratem vyvedli. Žádné nové červené datum v kalendáři. Jednoduše si na jeden den v roce vyměníme role. Učitelé zasednou do školních lavic a za katedru se postaví jejich studenti. Že to nemůže dopadnout dobře? Divili byste se, s jakou vervou se děti do učení pustily.
Jednotlivci nebo skupinky dobrovolníků se se svými vyučujícími domluvili na obsahu té které hodiny, připravili si opakování, zkoušení, výklad učiva, pracovní listy, mnozí dokonce krásné prezentace. Výuku osvěžili křížovkami a hádankami. Někteří byli z počátku trochu rozpačití, ale postupně se vžívali do svých nových rolí jako profesionálové. Nebáli se svoje spolužáky vyvolat před tabuli, napomenout vyrušujícího výtečníka nebo zadat domácí úkol.
A jak si svůj den užili pedagogové? Náramně. Po dlouhých letech za katedrou je nádherné znovu sedět v lavici, koukat se z okna, kousat pod lavicí do svačiny, nemuset přemýšlet, když se vám zrovna nechce, občas se přihlásit, bavit se se sousedem (jen ať mladý pan učitel nebo nová paní učitelka vidí, jak to není snadné udržet třídu 45 minut v pozornosti).
Den naruby, přestože byl naruby, byl moc fajn. Odpovědnost za svěřený úkol, připomenutí odkazu minulosti na jedné straně a návrat do dětských a studentských let na straně druhé. Každý si ten den užil po svém, dohromady jsme však byli jeden tým. A to je dobře. Nakonec, proč by se ze Dne naruby nemohla pro léta příští stát nová pěkná tradice naší školy?
Miloslava Flášarová